Vznětový motor vynalezl Rudolf Diesel, když navštěvoval technickou školu v Německu. Rudolf byl překvapen tím, jak jsou benzínové a parní motory neúčinné. Konstrukce vznětového motoru byla patentována v roce 1892.

Jak vznětové tak i zážehové motory přeměňují chemickou energii paliva na mechanickou energii pomocí řady výbuchů. Způsob, jakým k těmto výbuchům dochází, představuje hlavní rozdíl mezi oběma typy motorů.

V zážehovém motoru je proces exploze následující:

  1. Sání – palivo je smícháno se vzduchem
  2. Komprese – píst jde nahoru a stlačuje směs paliva a vzduchu
  3. Zážeh – směs paliva a vzduchu je zapálena pomocí zapalovací svíčky
  4. Výfuk – píst jde nahoru a vytlačuje výfukové plyny ven výfukovým ventilem

Ve vznětovém motoru je proces exploze následující:

  1. Sání – Sací ventil je otevřen, píst jde dolů a nasává vzduch
  2. Komprese – píst jde nahoru a stlačuje vzduch (vzduch se ohřívá na teplotu vyšší než 540°C)
  3. Vznícení – palivo je vstříknuto do válce (ve správnou chvíli), dojde ke vznícení a píst jde dolů
  4. Výfuk – píst jde nahoru a vytlačuje výfukové plyny ven výfukovým ventilem

diesel-petrol-engines

Vznětové motory nemají žádnou zapalovací svíčku. K dosažení vysokých teplot potřebných k samovznícení paliva vyžadují vysoké kompresní poměry (čím vyšší je cetanové číslo paliva, tím lepší je zapalování).

Kompresní poměr je u vznětových motorů mnohem vyšší (14:1 až 25:1) než u zážehových motorů (8:1 až 12:1). Benzínové motory používají nižší kompresní poměry, aby nedocházelo k samovznícení paliva (klepání motoru). Vyšší kompresní poměry vedou k vyšší tepelné účinnosti a nižší spotřebě paliva.